Kefalofor

Kefalofor
Svatý Diviš kefalofor
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kefalofor (starořecky: κεφαλοφόρος, česky: hlavu nesoucí) je vyobrazení raně křesťanského světce, mučedníka s vlastní useknutou hlavou v rukou. Je to ikonografický atribut asi dvou desítek svatých. Podle legendy takový světec po popravě svou uťatou hlavu zvedl a na důkaz svatosti s ní vykročil. Termín zavedl v roce 1914 Francouz Marcel Hébert († 1916).

Historie

Původ takových legend spočívá v lidové víře mnoha národů. krátký pohyb následující po useknutí hlavy nebo končetiny se vyskytuje ve skutečnosti u různých druhů zvířat (kuřata, ještěrky, žáby). Lidé toto pozorování spojovali s nadpřirozenými silami a mocnostmi a přenášeli na lidi.

Mezi první křesťanské legendy o kefaloforech patří životopis svatého Diviše - Dionýsia z Paříže († kolem 250), kterého Galové údajně sťali na Montmartru, ale on s hlavou v rukou došel až na místo, kde si přál postavit kostel, v Saint Denis. Jeho výskyt ve výtvarných památkách od středověku až po novověk je nejčastější také proto, že je zastoupen i ve skupině Čtrnácti svatých pomocníků. Četné legendy podobného charakteru vznikaly v různých oblastech Evropy, ale především ve Francii, kde lze najít také dvojice či trojice kefaloforů.

Z nesvatých kefaloforů je znám příběh trubadúra Bertrana z Bornu, který podle Danta předváděl svou hlavu v Pekle (28. zpěv).