Gyula Andrássy starší
Gyula Andrássy | |
---|---|
Rakousko-uherský ministr zahraničních věcí a císařského domu | |
Ve funkci: 14. listopadu 1871 – 22. září 1879 | |
Panovník | František Josef I. |
Předchůdce | Friedrich Ferdinand von Beust |
Nástupce | Heinrich Karl von Haymerle |
Rakousko-uherský ministr financí | |
Ve funkci: 11. června 1876 – 14. srpen 1876 | |
Panovník | František Josef I. |
Předchůdce | Ludwig von Holzgethan |
Nástupce | Leopold Friedrich von Hofmann |
Ve funkci: 14. listopadu 1871 – 15. ledna 1872 | |
Panovník | František Josef I. |
Předchůdce | Menyhért Lónyay |
Nástupce | Ludwig von Holzgethan |
Ministerský předseda Uherského království | |
Ve funkci: 17. února 1867 – 14. listopadu 1871 | |
Panovník | František Josef I. |
Předchůdce | nově zřízená funkce |
Nástupce | Menyhér Lónyay |
Stranická příslušnost | |
Členství | Deákova strana |
Narození | 8. března 1823 Vlachovo Rakouské císařství Rakouské císařství |
Úmrtí | 18. února 1890 (ve věku 66 let) Opatija Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko |
Místo pohřbení | Trebišov |
Titul | hrabě |
Choť | Katinka Kendeffyová (od 1856) |
Rodiče | Károly Andrássy a Etelka Szapáryová |
Děti | Julius Andrássy mladší Manó Andrássy Teodor Andrássy Helena Andrássyová |
Příbuzní | Manó Andrássy[1] a Aladár Andrássy[1] (sourozenci) |
Profese | politik, diplomat a ekonom |
Náboženství | římskokatolické |
Ocenění | velkokříž Řádu nizozemského lva (1874) Řád sv. Alexandra Něvského Řád zlatého rouna Královský uherský řád sv. Štěpána rytíř Řádu sv. Alexandra Něvského … více na Wikidatech |
Podpis | |
Commons | Gyula Andrássy |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Gyula Károly hrabě Andrássy de Csikszentkirály et Krasznahorka (německy Julius Karl Graf Andrássy von Csikszentkirály und Krasznahorka; 3. března 1823 Vlachovo, Uhersko (v současnosti Slovensko) – 18. února 1890 Volosko (Opatija), Chorvatsko) byl uherský šlechtic, rakousko-uherský diplomat, státník a generál. Patřil k významným osobnostem maďarského nacionalismu 19. století, po účasti v maďarské revoluci (1848–1849) žil několik let v exilu v Anglii a Francii. Po udělení císařské milosti se vrátil do Uher a jako jeden z hlavních aktérů rakousko-uherského vyrovnání se stal prvním ministerským předsedou Uherského království (1867–1871). V letech 1871–1879 byl rakousko-uherským ministrem zahraničí.
Životopis
Pocházel z uherského šlechtického rodu Andrássyů, patřil k větvi označované jako betliarská. Narodil se jako druhorozený syn hraběte Karla Andrássyho (1792–1845) a jeho manželky, bohaté dědičky hraběnky Etelky (Marie Adelheid) Szápáryové (1798–1876). Studoval na gymnáziu v Sátoraljaújhely, poté pokračoval ve studiu práv na univerzitě v Pešti. V letech 1844–1845 absolvoval kavalírskou cestu po Evropě, navštívil Švýcarsko, Francii, Itálii, Velkou Británii a Rusko. Na cestách navázal řadu prospěšných kontaktů, proslul také svým vystupováním ve společnosti a jezdeckým uměním.
Maďarská revoluce a exil
Po otcově úmrtí (1845) se vrátil do Uher a aktivně se zapojil do politického a společenského života. Od roku 1847 poslancem uherského zemského sněmu za Zemplínskou župu, kde rodina vlastnila statky. Na sněmu se připojil k radikální opozici soustředěné kolem Lajose Kossutha a přes své mládí brzy patřil k předním osobnostem uherské politiky, vynikal jako řečník. V letech 1848-1849 patřil k předním účastníkům maďarské revoluce a na sněmu hlasoval pro nezávislost Uher a sesazení Habsburků z uherského trůnu. Jako důstojník jezdectva vedl zemplínskou domobranu v bojích proti rakouské armádě. Byl iniciátorem návrhu spojenectví s Osmanskou říší a jako vyslanec uherské revoluční vlády odjel do Istanbulu, tureckou podporu se mu ale nepodařilo získat. Mezitím Rakousko s ruskou pomocí porazilo maďarskou revoluci a Andrássy odjel do Paříže. Na předvolání před vojenský soud do Pešti nereagoval a odcestoval do Londýna. V Pešti byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Později se vrátil do Paříže, kde se snažil vyjednat podporu pro maďarské záležitosti u císaře Napoleona III., ale opět neúspěšně. Nakonec byl vlivem své matky a manželky v roce 1857 omilostněn a mohl se vrátit do Uher.
Uherský ministerský předseda a rakousko-uherský ministr zahraničí
Po návratu do Uher se odklonil od Kossuthova radikalismu a spojil se s Ferencem Deákem. Od roku 1861 byl znovu poslancem uherského zemského sněmu a v roce 1865 se stal prvním místopředsedou poslanecké sněmovny. Patřil k předním aktérům jednání o rakousko-uherském vyrovnání, které bylo úspěšné po porážce Rakouska ve válce s Pruskem (1866) a v únoru 1867 vzniklo Rakousko-Uhersko. Andrássy se stal prvním ministerským předsedou Uherského království (1867–1871),[2] v roce 1867 byl jmenován také c. k. tajným radou a při příležitosti korunovace Františka Josefa a Alžběty Bavorské obdržel velkokříž Řádu sv. Štěpána. Dosáhl také všeobecné amnestie pro všechny účastníky revoluce z let 1848–1849. Armáda honvédů byla stvrzena statutem královské uherské zeměbrany a v uherské vládě byl Andrássy zároveň ministrem zeměbrany (1867-1871). Nové státoprávní uspořádání habsburské monarchie si vyžádalo řadu změn v zákonodárství a samosprávě, Andrássy se zpočátku reforem aktivně zúčastnil, ale později přenechal tyto záležitosti svým podřízeným a začal se více prosazovat v zahraniční politice.
V listopadu 1871 byl namísto odvolaného Friedricha Beusta jmenován rakousko-uherským ministrem zahraničí, v této funkci byl zároveň ministrem císařského domu (Minister des kaiserlichen und königlichen Hauses und des Äußern)[3] a předsedal také společné rakousko-uherské ministerské radě. Na přelomu let 1871–1872 a znovu v roce 1876 dočasně spravoval také společné rakousko-uherské ministerstvo financí. V zahraniční politice bylo jeho zájmem sbližování s Německým císařstvím a úzce spolupracoval s kancléřem Bismarckem. Vyvrcholením Andrássyho snah byla účast Rakouska-Uherska na berlínském kongresu (1877–1877) a následné obsazení Bosny a Hercegoviny (1878). S Německem byla následně 7. října 1879 uzavřena spojenecká smlouva (Dvojspolek).[4] V téže době Andrássy rezignoval na funkci ministra zahraničí a odešel do soukromí na své statky. Jeho působení ve funkci ministra zahraničí se mimo jiné projevilo posílením maďarského vlivu v rakousko-uherské diplomacii a personální obsazování důležitých postů příslušníky uherské šlechty (Alois Károlyi, Rudolf Apponyi, Emerich Széchényi).
Po odchodu do výslužby žil na svém panství v Trebišově, zemřel v Opatii, pohřben byl v rodovém mauzoleu v Trebišově.
Ocenění
Za zásluhy obdržel v roce 1867 velkokříž uherského Řádu sv. Štěpána a v roce 1877 získal Řád zlatého rouna. Jako uherský ministerský předseda a rakousko-uherský ministr zahraničí dostal řadu vyznamenání také v zahraničí. Byl nositelem velkokříže pruského Řádu černé orlice, ruského Řádu sv. Ondřeje, portugalského Řádu věže a meče, osmanského Řádu Medžidie, italského Řádu zvěstování a také francouzské Čestné legie. Byl též čestným rytířem Maltézského řádu a španělským grandem I. třídy.[5] Angažoval se také ve vedení Uherské akademie věd a byl jejím čestným členem. Publikoval řadu článku v maďarštině, němčině a francouzštině, jeho parlamentní projevy byly posmrtně vydány tiskem.
V návaznosti na obnovení uherské zeměbrany dosáhl také vysokých hodností v hierarchii rakousko-uherské armády. Jako ministr zahraničí byl povýšen na generálmajora (1872), při příležitosti konání berlínského kongresu obdržel hodnost polního podmaršála (1878). Nakonec k 1. lednu 1889 získal hodnost generála jezdectva.[6] Po odchodu ze státních úřadů získal také doživotní členství v uherské Sněmovně magnátů.
Mimo jiné se také stal známým svým blízkým vztahem k císařovně Alžbětě Bavorské, přezdívané Sissi, ve filmu Sissi, osudová léta císařovny byl ale jejich poměr značně romanticky přikrášlen[7]
Jeho celoživotní úsilí v Uhersku i jeho práce po rakousko - uherském vyrovnání v RU, na věky zviditelňuje Památník postavený po levé straně maďarského parlamentu, kde gróf Andrássy Gyula starší, sedí v sedle koně. Kůň stojí na dvou nohách.
Rodina
Během exilu ve Francii se v roce 1856 v Paříži oženil s hraběnkou Katinkou (Katharina) Kendeffyovou z Malombitz (1830–1896), univerzální dědičkou vymřelé hraběcí linie starobylého sedmihradského rodu Kendeffyů. Katinka se později stala c. k. palácovou dámou. Měli spolu čtyři děti:
- 1. Tivadar (Theodor; 10. 7. 1857 Paříž – 13. 5. 1905 Budapešť), c. k. tajný rada, poslanec uherského zemského sněmu, rytmistr
- ⚭ (1885) hraběnka Eleonora Zichyová (28. 3. 1867 – 31. 10. 1945)
- 2. Ilona (Helena; 21. 5. 1858, Bruck an der Leitha – 2. 4. 1952 Polgárdi)
- ⚭ (1882) hrabě Ludvík Štěpán Batthyány (27. 7. 1860 Egyed – 27. 12. 1951 Polgárdi), c. k. tajný rada, komoří, guvernér v Rijece (1892–1896)
- 3. Gyula (Julius; 30. 6. 1860, Trebišov – 11. 6. 1929, Budapešť), c. k. tajný rada, poslanec uherského zemského sněmu, uherský ministr vnitra (1906–1910), rakousko-uherský ministr zahraničí (24. října 1918 – 2. listopadu 1918)
- ⚭ (1909) Eleonora Zichyová, vdova po starším bratru Theodorovi
- 4. Manó (Emanuel) zemřel pravděpodobně hned po porodu nebo v raném dětství
K významným osobnostem veřejného života v Uhrách patřili i jeho bratři. Starší Manó (Emanuel, 1821–1891) proslul jako cestovatel a dopisovatel Uherské akademie věd, byl též županem Zemplínské župy. Mladší Aladár (1827–1903) se v mládí zúčastnil maďarské revoluce, později byl též zemplínským županem a dědičným členem uherské Sněmovny magnátů.
Odkazy
Reference
- ↑ a b Андраши, Юлий. In: Encyklopedický slovník Brockhaus-Jefron, svazek Ia.
- ↑ Československé dějiny v datech; Praha, 1987; s. 593–594
- ↑ Československé dějiny v datech; Praha, 1987; s. 583
- ↑ Československé dějiny v datech; Praha, 1987; s. 315
- ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser, Gotha, 1896; s. 31 dostupné online
- ↑ Služební postup Gyuly Andrássyho in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816-1918, Vídeň, 2006; s. 5 dostupné online
- ↑ KOLBA, Gergely. The stormy and unlucky love life of Sisi, Queen of Hungary. Daily News Hungary [online]. 2020-07-23 [cit. 2021-05-10]. Dostupné online. (anglicky)
Literatura
- HLAVAČKA, Milan: Podivná aliance; Praha, 1987; 214 s.
- KRÁLOVÁ, Hana: Ve službě monarchii. Rakouská a rakousko-uherské zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012; 130 s. ISBN 978-80-86781-18-1
- VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 1. sešit : A. Praha: Libri, 2004. 155 s. ISBN 80-7277-215-5. S. 87.
- Ottův slovník naučný, II. díl; Praha, 1889 (reprint 1996); s. 286–290 (heslo Andrássy) ISBN 80-7185-057-8
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Gyula Andrássy na Wikimedia Commons
- Rodokmen Andrássyů na stránkách genealogy.euweb.cz (Miroslav Marek)
- Životopis Gyuly Andrássyho staršího
- Životopis Gyuly Andrássyho
(maďarsky)
- Andrássy's Speeches (Hung.) edited by Béla Léderer (Budapest, 1891)
- Memoir (Hung.) by Benjamin Kállay (Budapest, 1891)
- Eulogy (Hung.) in the Akad. Értesitő, Evf. 14 (Budapest, 1891)
- Recollections of Count Andrassy (Hung.), by Manó Kónyi (Budapest, 1891)
Ministři zahraničí Rakouska | ||
---|---|---|
Habsburská monarchie | Jan Kryštof z Bartensteina (1727–1753) • Antonín Corfitz z Ulfeldu (1742–1753) • Václav Antonín z Kounic-Rietbergu (1753–1792) • Jan Filip Cobenzl (1792–1793) • Johann Amadeus Thugut (1793–1800) • Ferdinand z Trauttmansdorffu (1800–1801) • Jan Ludvík Cobenzl (1801–1804) | |
Rakouské císařství | Jan Ludvík Cobenzl (1804–1805) • Jan Filip Stadion (1805–1809) • Klemens Václav Metternich (1809–1848) • Karl Ludwig Ficquelmont (1848) • Johann von Wessenberg (1848) • Felix ze Schwarzenbergu (1848–1852) • Karl Ferdinand Buol-Schauenstein (1852–1859) • Johann Rechberg-Rothenlöwen (1859–1864) • Alexandr Mensdorff-Pouilly (1864–1866) • Friedrich von Beust (1866–1867) | |
Rakousko-Uhersko | Friedrich von Beust (1867–1871) • Gyula Andrássy st. (1871–1879) • Heinrich Karl von Haymerle (1879–1881) • Benjámin Kállay (1881) • Gustav Kálnoky (1881–1895) • Agenor Gołuchowski ml. (1895–1906) • Alois Lexa von Aehrenthal (1906–1912) • Leopold Berchtold (1912–1915) • István Burián (1915–1916) • Ottokar Czernin (1916–1918) • István Burián (1918) • Gyula Andrássy ml. (1918) • Ludwig von Flotow (1918) | |
První Rakouská republika a Rakouský stát | Victor Adler (1918) • Otto Bauer (1918–1919) • Karl Renner (1919–1920) • Michael Mayr (1920–1921) • Johann Schober (1921–1922) • Walter Breisky (1922) • Leopold Hennet (1922) • Alfred Grünberger (1922–1924) • Heinrich Mataja (1924–1926) • Rudolf Ramek (1926) • Ignaz Seipel (1926–1929) • Ernst Streeruwitz (1929) • Johann Schober (1929–1930) • Ignaz Seipel (1930) • Johann Schober (1930–1932) • Karl Buresch (1932) • Engelbert Dollfuß (1932–1934) • Stephan Tauschitz (1934) • Egon Berger-Waldenegg (1934–1936) • Kurt Schuschnigg (1936) • Guido Schmidt (1936–1938) • Wilhelm Wolf (1938) | |
Druhá Rakouská republika | Karl Gruber (1945–1953) • Leopold Figl (1953–1959) • Bruno Kreisky (1959–1966) • Lujo Tončić-Sorinj (1966–1968) • Kurt Waldheim (1968–1970) • Rudolf Kirchschläger (1970–1974) • Erich Bielka (1974–1976) • Willibald Pahr (1976–1983) • Erwin Lanc (1983–1984) • Leopold Gratz (1984–1986) • Peter Jankowitsch (1986–1987) • Alois Mock (1987–1995) • Wolfgang Schüssel (1995–2000) • Benita Ferrerová-Waldnerová (2000–2004) • Ursula Plassniková (2004–2008) • Michael Spindelegger (2008–2013) • Sebastian Kurz (2013–2017) • Karin Kneisslová (2017–2019) • Alexander Schallenberg (2019–2021) • Michael Linhart (2021) • Alexander Schallenberg (od 2021) |